V Ruprechticích byly zástupci všech živností na které si jen člověk vzpomene. Nejvíce bylo hospodských, ne že by Ruprechtičáci byli tak velcí alkoholici, ale taková byla doba. Hospoda byla v prvé řadě společenským centrem. Lidé tehdy bydleli ve velmi malých bytech, kde nebylo možné si pozvat známe na návštěvu, když setkání se známými – tak v hospodě. V neděli se doma nevařilo, šlo se na špacír a končilo se kde jinde než v hospodě.

V roce 1932 měly Ruprechtice 4886 obyvatel v 500 domech a 17 hospod. Než se  s nimi seznámíme, musíme vědět, jak byly Ruprechtice členěny. Názvy ulic tehdy ještě nebyly , název měla jen jedná a to Hlavní ulice – dnešní Ruprechtická. Když se někdo chtěl přesněji dovědět, kde koho hledat, tak se použil název hospody s přídavkem: vedle, nad, pod u, za. Síť hospod byla tak hustá, že to fungovalo.Přesto byly Ruprechtice členěny do několika čtvrtí:

Dolní ves: na hranicích katastru s Libercem a Novými Pavlovicemi.

Horní ves: centrum kolem náměstí.

Michelský vrch: náhorní rovina mezi Hlavní ulicí a okresní silnicí do Rudolfova

Mlýnská čtvrť: mezi cvičákem a Radčicemi

Vilová čtvrť: okolo kasáren a ZOO

Přední kopec u obrázku: od náměstí ke kapličce

Zadní kopec u obrázku: nad Kateřinkami

Nyní se vydejme na virtuální procházku po hospodách – je jaro roku 1932 – začínáme na hranici Liberce a Ruprechtic. Zde ruprechtický potok překračuje silnici a tím tvoří hranici. Hranice se pozná také tak, že liberecká dlažba je z menších dlažebních kostek a ruprechtická z velkých kočičích hlav. Vlevo přímo na hranici si postavil liberecký magistrát budku kde je výběrčí mýta. Napravo je krásné romantické údolí kde se do ruprechtického potoka vlévá potůček přitékající z údolíčka směrem od Baltské ulice, tato oblast se jmenuje  JARNÍ ÚDOLÍ. Dnes tam není nic – v 50 letech zde město Liberec vytvořilo centrální skládku a z celého města sem jezdili popelářské vozy s odpadem.

V zatáčce Hlavní ulice je v č.p. 199 hostinec pana France Procházky  „U jarního údolí“, místní mu však neřeknou jinak než u Prohazky.

Pokračujeme a již před sebou vidíme krásnou zahrádku tvořenou kaštany s mohutnou lípou v čele. Tato zahrádka patří k restauraci „U bílého beránka“, aby ji nikdo nepřehlédl tak ji paní Anna Ganzelová nechala postavit tak, aby byla vysunuta trochu do ulice. To se ji ale stalo osudným a hned v roce 1945 byla budova s č.p. 49 zbořena, aby nepřekážela provozu. Stála přesně tam, kde je dnes záliv pro stanici autobusu. Zůstal po ní jen název zastávky a krásné stromy.

Přímo přes ulici je v č.p. 8 hospoda pana Franze Mittiga  „U strýčka“, opět velká zahrádka s kaštany, ze zahrádky se vchází přímo do sálu hospody. Věci neznalý

poutník se ptá – jak mohou prosperovat téměř stejné hospody, které dělí jen ulice ?

My víme, že mohou – neboť U strýčka jsou v prvním patře pokojíky kde jsou slečny.

V roce 1945 se z této hospody stalo pracoviště Akademie věd ČSR. Do budovy, kde se nic nezměnilo, jen odešel majitel a slečny se začaly z celého liberecka svážet knihy. Pan Moeller s manželkou byli  levicový novináři v Berlíně, před koncem války byli evakuování do Liberce. Zde po válce dostali za úkol shromažďovat německé knihy a zachránit je tak před zničením. Nedělejme si iluze, že zachránily všechny, pouze nechali převést knižní fondy německých institucí do hospody  U strýčka. Knihy ze soukromých fondů stihl neblahý osud – tak jak to bývá když se mění režimy.

Budova byla na konci šedesátých let zbořena, aby mohla vzniknou silnice k „Hokejce“. Knihy byly údajně  převezeny do školy v Rudolfově, později se snad staly součásti Sudetik v Krajské vědecké knihovně v Liberci. Pan Moeller zemřel a jeho žena se vrátila do socialistického Berlína, kde dožila v starobinci.

Na památku po hospodě „U strýčka“ zůstaly dva kaštany, jsou vidět na snímku, původní Hlávkova ulice vedle před těmito stromy – z pohledu od Liberce.

Pokračuje dále do centra a po pravé straně za nově zřízeným zastoupením zlínské firmy Baťa pro Ruprechtice  je věhlasný  „Fibigerův restaurant“ v č.p. 16. Zde je opět veliká stinná zahrada s pavilónem na kuželky a hudbu. Pan Emil Fibiger vlastní i řeznictví, tak jak je to u restaurací obvyklé.

Po několika metrech jsme se dostali na významnou křižovatku cest před ruprechtický konsum. Na tomto místě je rovněž obecní rybník. My pokračujeme do samého středu obce a míjíme č.p. 24, kde má pan Heinrich Schulze hospodu „U zlaté koruny“

V této budově bylo během času kde co, od školních tříd nedaleké školy až po čekárnu na autobus. Budovu si občané Ruprechtic v 50 letech svobodným rozhodnutím zbořili a v akci Z na jejím místě svépomocí postavili - Kulturní dům.

Kde se konalo během let, také kde co, od velkých plesů po taneční čaje s živou big-beatovou kapelou až po volby, kde si vždy zvolili 99,9 % hlasů své zástupce do národní fronty.

Od roku 1929 stojí uprostřed náměstí výstavný palác „Ruprechtický dvůr“ s č.p.464. K tomuto architektonickému skvostu se váže několik legend: jednou z nich je ta která říká, že interiér vinárny v suterénu je přesnou kopií věhlasné vinárny v Drážďanech, která však zanikla při bombardování v únoru 1945 a od té doby je ta ruprechtická jedinou památkou.

Pan Adolf Simon si ve svých několika restauracích v této budově věnuje převážně podnikatelské klientele z nedalekého Liberce, která sem jezdí na obchodní schůzky se svými zákazníky z celého světa.

O svoji bezpečnost nemusí mít obavy , neboť přímo v budově je služebna policie s 16 muži.

Ve vedlejším objektu je známe pekařství pana Hermanna Honzeka, proto ten vysoký komín.

Ob jeden dům dále je v č.p. 143 hostinec pana Otto Kavana  „ U pošty“ Na tomto místě skutečně byla první ruprechtická pošta,  než se přestěhovala v roce 1921 do obecního domu, který je na začátku náměstí.

V průběhu let zde bylo všechno možné od řeznictví pana Svobody, přes školní jídelnu a Kubišovo cukrářství až po prodejnu krbů a kamen.

Na tomto místě ukončíme dnešní virtuální procházku na jaře roku 1932.

Příště se budeme věnovat hospodám a hostincům v jiných částech Ruprechtic.